Antonio Salieri

18.8.1750 Legnago ÷ 7.5.1825 Vídeň

Antonio Salieri byl italský hudební skladatel, pedagog a dirigent, ve své době patřil mezi nejznámější a nejvýznamnější.

Život
Mládí
Antonio Salieri se narodil v Legnanu v blízkosti Verony 18. srpna 1750 v rodině dosti zámožného obchodníka. Chlapec od malička tíhnul k hudbě. Jeho prvním učitelem byl starší bratr Francesco Antonio, který byl žákem Giuseppe Tartiniho. Dalším jeho učitelem byl místní varhaník, žák znamenitého hudebníka Giovanni Batisty Martitniho (1706?1784). Podle vyprávění prvního Salieriho životopisce Ignaze von Mosel utíkal za hudbou i do sousedních vesnic, což nebylo rodičům příliš po chuti. Rodiče brzy zemřeli (matka v roce 1763 a otec krátce po ní). Antonio žil nějaký čas u svého staršího bratra v Padově a posléze se ho ujala spřízněná aristokratická rodina Mocenigo z Benátek a hodlala mu dát seriózní hudební vzdělání v Neapoli. V té době však přijel do Benátek vídeňský skladatel, dvorní kapelník a člen skupinky hudebníků, která denně provozovala hudbu s císařem Josefem II., Florian Leopold Gassmann (1729?1774). Prakticky náhodně se setkal s Antoniem, který se mu zalíbil natolik, že jej vzal s sebou do Vídně ke dvoru.

Vídeň
Do Vídně dorazili v neděli 15. června 1766. Od tohoto dne se Vídeň pro Salieriho stala druhým domovem, který s výjimkou uměleckých cest po Evropě již nikdy neopustil. Gassman mu ve Vídni zajistil nejlepší dosažitelné vzdělání. Sám ho učil kontrapunktu a na ostatní discipliny najal nejlepší učitele. Všechny náklady nesl sám. Salieri mu to nikdy nezapomněl. Staral se o uchování jeho díla a po Gassmanově smrti i o jeho rodinu. Gassmanova dcera se pod jeho vedením stala sólistkou dvorní Opery.
Ihned po příjezdu do Vídně představil Gassman Antonia císaři Josefu II., kterému se nadaný a skromný Ital zalíbil, což mělo rozhodující význam pro Salieriho životní dráhu. Dalšími důležitými osobnostmi, se kterými se Salieri hned zpočátku seznámil a spřátelil byl básník Pietro Metastasio a skladatel Christoph Willibald Gluck. V Metastasiově domě se scházel intelektuální výkvět Vídně a sám Metastasio se měl stát Salieriho nejvýznamnějším libretistou. Gluck pak měl v budoucnu sehrát důležitou roli při Salierových úspěších v Paříži.
Nejprve pracoval jako Gassmanův asistent v dvorním divadle. Tato práce zahrnovala i četné skladatelské úkoly jako aranžmá, instrumentace, operní vsuvky, ale i instrumentální skladby a chrámovou hudbu. První samostatnou operu, ''Le donne letterate'' zkomponoval již v roce 1770 na text Giovanni Boccheriniho, bratra hudebního skladatele Luigi Boccheriniho. O úspěchu opery svědčí to, že o tři roky později byla uvedena v Praze. Ještě v roce 1770 uvedl i další svoji operu ''L'amore innocente'' opět na text Giovanni Boccheriniho. Obě tyto opery patřily do žánru komické opery, ale hned následující operou bylo hudební drama ''Armida''. Tato opera byla první Salieriho operou, která byla publikována tiskem a nejen to, po formální stránce byla tato opera svým způsobem převratná, neboť ještě před Gluckem samotným realizovala jeho Gluckovy myšlenky oproštění od bezduchých virtuózních árií a naplnění opery dramatickým obsahem.
Následovala opera, která založila Salieriho světovou slávu. Byla to opera buffa ''La fiera di Venezia'' která měla premiéru ve Vídni 29. ledna 1772, ale zakrátko byla uvedena ve všech hlavních operních divadlech celé Evropy. Jen za života autora bylo zdokumentováno na 30 inscenací. Tento úspěch otevřel cestu i dalším Salieriho operám. Salieri dostal velmi výhodnou nabídku švédského krále Gustava Adolfa III., avšak rozhodl se setrvat ve Vídni. Toto rozhodnutí se ukázalo být správným. Po smrti svého druhého otce Gassmana v roce 1774 se stal nejprve dvorním skladatelem komorní hudby, posléze zastupujícím kapelníkem italské opery a nakonec dosáhl funkce nejvyšší: císařského dvorního kapelníka. V tomto roce se také seznámil s Terezií von Helferstorfer, kterou si o rok později vzal. Měli osm dětí, ale jen dvě se dožily dospělého věku.
Mezitím nastaly pro italskou operu ve Vídni smutné časy, neboť císař Josef na podzim roku 1776 italskou operu uzavřel a místo ní hodlal vzkřísit operu německou. Z toho důvodu je také skladatelova tvorba v letech 1776?1778 poměrně chudá. Zásluhou Christopha Willibalda Glucka dostal Salieri zakázku na operu ke slavnostními otevření po požáru rekonstruovaného divadla Teatro alla Scala v Miláně. Vytvořil operu ''L'Europa riconosciuta'', která byla znovu v tomto divadle hrána s obrovským úspěchem 7. prosince 2004 při novém otevření po moderní rekonstrukci.
Z Milána odjel do Benátek, kde uvedl operu ''La scuola de' gelosi'', která úspěchem překonala i ''La fiera di Venezia''. Za třicet let zaznamenala 60 inscenací od Lisabonu až po Moskvu. V roce 1776 také zkomponoval velké oratorium pro koncerty hudební společnosti ?Tonkünstler-Societät?. Tuto společnost založil Gassman jako charitativní organizaci, která se má starat o penzijní fondy na podporu žen a dětí hudebníků. Salieri byl jejím prezidentem v letech 1788?1795 a její koncerty řídil až do roku 1818. Společnost je dodnes nejen živá, ale je jednou z nejvýznamnějších hudebních institucí Evropy.
V roce 1782 navštívil Vídeň papež Pius VI., který hodlal svým vlivem odvrátit císaře Josefa II. od jeho reforem, které po jeho soudu vážně ohrožovaly církev v Rakousku. S jeho doprovodem dorazil do Vídně také jistý Emanuele Conegliano, známější ovšem pod jménem Lorenzo da Ponte. Navštívil Salieriho a přinesl mu doporučující dopis napsaný některým z méně známých Salieriho libretistů. Da Ponte svým šarmem oslnil nejen Salieriho, ale i císaře samotného a do té doby neznámý básník se stal libretistou dvorního divadla. Kromě toho se německá opera neujala, byla obnovena činnost italské opery a Salieri obdržel titul císařova kapelníka. Tato souhra náhod umožnila aby o něco málo později získal Wolfgang Amadeus Mozart libreta k operám ''Le nocce di Figaro'' (Figarova svatba), ''Don Giovanni'' a ''Cosi fan tutte''.

Paříž
V té době Salieriho příznivec a ochránce Christoph Willibald Gluck dostal objednávku z Paříže na operu ''Les Danaides''. Gluck byl po dvojím záchvatu mrtvice ochrnut a prakticky již nekomponoval, přesto zakázku přijal a tvrdil, že na ní pracuje se svým mladším kolegou. Měl k tomu dva důvody. Jednak by Pařížská opera jen stěží svěřila dílo neznámému mladému skladateli, a i kdyby, pak by si nemohl říci o honorář o který si naopak mohl říci (a řekl) slavný Gluck. Celou operu zkomponoval Salieri a po velkém úspěchu pařížské premiéry to i Gluck ve zvláštním dopise pro pařížské noviny přiznal. Není bez zajímavosti, že následující den po premiéře Les Danaides se v divadle Comedie Francaise konalo první veřejné uvedení zakázané hry Pierra Beaumarchaise ''Bláznivý den aneb Figarova svatba'', která posloužila jako předloha k Da Pontově libretu pro Mozartovu operu ''Figarova svatba'' Sám Beaumarchais pak napsal libreto k Salieriho opeře ''Tarare'' a má podíl i na Da Ponteho úpravě nazvané ''Axur, re d'Ormus''.
V roce 1784 si Pařížská opera objednala, tentokrát již přímo od Salieriho, dvě nové opery. První z nich ''Les Horaces'' víceméně propadla, konala se pouze tři představení. Zato druhá, již výše zmíněný ''Tarare'', vytvořila novou epochu v dějinách francouzského divadla. Společně s Beaumarchaisem se podařilo dosáhnout plné jednoty hudby a dramatického děje. Tato opera se po své formální stránce stala přímým předchůdcem hudebních dramat Richarda Wagnera. Vedle toho, jak už bylo spisovatelovým zvykem, byly do textu zakomponovány narážky na současnou politickou a společenskou situaci ve Francii (i když se děj odehrává kdesi na východě). Premiéra se konala 8. června 1787. Aby se zabránilo manifestacím, hlídalo Operu na 400 vojáků. Po několik desetiletí byl Tarare i největším kasovním úspěchem pařížské opery. Za své zásluhy o francouzskou hudbu byl Salieri jmenován členem Francouzské akademie umění.
Úspěch opery Tarare v Paříži vzbudil jistou žárlivost u císaře Josefa. Požádal Da Ponteho a Salieriho, aby operu přepracovali pro italské provedení ve Vídni. Nicméně jazykové i slohové rozdíly včetně rozdílů ve vokální technice mezi francouzskou a italskou operou se ukázaly být natolik veliké, že Da Ponte raději napsal na dané téma libreto zcela nové a Salieri jej následoval. Vznikla tak opera ''Axur, re d'Ormus'' jejíž finále je i součástí Formanova filmu ''Amadeus''.

Ústup ze slávy
Císař Josef II. zemřel 20. února 1790. Nebylo mu dopřáno příliš pokojného umírání. V posledních letech se vše vyvíjelo spíše k horšímu. Francouzská revoluce, nedokončené reformy, finanční vyčerpání země způsobené mimo jiné vleklou válkou s Tureckem, kam zatáhlo Rakousko spojenectví s Ruskem. Přesto však šlo o panovníka přívětivého a hudbymilovného. Po jeho smrti čekaly i na umělce horší časy. Leopold II. neměl o hudbu zájem a státní pokladna byla prázdná. Výrazně proto omezil všechny umělecké aktivity dvora. I Salieri musel odejít z místa kapelníka italské opery. Salierimu bylo tehdy 40 let, ale vrchol své tvorby měl již za sebou. Nejenže jaksi vyschl pramen inspirace, ale změnilo se i obecenstvo a jeho vkus. Poslední operu zkomponoval Salieri v roce 1804 a propadla u obecenstva i kritiky. Kritika nepoznávala autora Axura a obecenstvo již dávalo přednost dílům Wolfganga Amadea Mozarta a Luigi Cherubiniho.
Ústup z operní tvorby však zdaleka neznamenal ústup z pozice respektovaného předního hudebníka Evropy. Zůstal kapelníkem dvorního orchestru a řídil koncerty Vídeňské hudební společnosti. Dále byla prováděna s úspěchem jeho díla v oblasti instrumentální a chrámové hudby, hrál významnou roli v organizaci hudebního života Vídně a v neposlední řadě se věnoval pedagogické činnosti v níž vynikal nad jiné. Lze bez nadsázky říci, že Salieri byl nejlepším pedagogem Vídně v oblasti zpěvu, kompozice a teorie hudby. Jeho žáky byli Ludwig van Beethoven, Johann Nepomuk Hummel, Ignaz Moscheles, Carl Czerny, Giacomo Meyerbeer, Franz Schubert, Franz Liszt, Franz Xaver Süssmayr a dokonce i syn Wolfganga Amadea, Franz Xaver Wolfgang Mozart. Ti všichni na něj s úctu vzpomínají. Navíc pokud vycítil talent, vyučoval zcela bezplatně jako splátku úroků svému objeviteli a učiteli Gassmanovi. Sehrál rozhodující roli při vzniku Vídeňské konzervatoře. V roce 1817 inicioval vznik Vokální školy a stal se i jejím prvním ředitelem. O dva roky později byla škola rozšířena i o instrumentální oddělení.
Často citovaná roztržka s Beethovenem v roce 1808 se týkala kolize termínů koncertů. Koncerty Vídeňské hudební společnosti, které Salieri organizoval a řídil, se konaly po řadu let v pravidelných termínech. Salieri velmi dbal na to, aby v den konání výročního koncertu nebyla ve Vídni žádná jiná hudební akce. Důvodem, pro Salieriho rozhodujícím, bylo to, že výtěžek těchto koncertů byl věnován na dobročinný účel a šlo mu o zajištění návštěvnosti. Beethoven toto pravidlo porušil a ve stejný den uvedl svůj autorský večer (Akademii). Roztržka ale neměla trvalé následky a sám Salieri i na svých koncertech dál uváděl Beethovenova díla.

Poslední léta
Poslední roky Salieriho života by poznamenány rychle se rozvíjejícími fyzickými i duševními neduhy. Delší dobu trpěl depresemi a na sklonku života se u něj začala s největší pravděpodobností projevovat Alzheimerova choroba. Na podzim roku 1820 se rozvinula těžká podagra a léčení mu úlevu nepřinášelo. V roce 1823 patrně utrpěl záchvat mozkové mrtvice a jeho stav se natolik zhoršil, že musel být hospitalizován. Utrpení Salieriho skončilo 7. května 1825 v 8 hodin večer.
Byl pohřben na hřbitově Matzleinsdorfer Friedhof. Později byly jeho ostatky přeneseny na Ústřední vídeňský hřbitov Zentralfriedhof. Rekviem c-moll určené ke svému vlastnímu pohřbu zkomponoval Salieri již v roce 1804. Bylo také několik dní po pohřbu provedeno Salieriho žáky a předními vídeňskými hudebníky. Na jeho náhrobku byly umístěny verše jeho žáka Josepha Weigla:
Ruh sanft! Vom Staub entblößt,
Wird Dir die Ewigkeit erblühen.
Ruh sanft! In ew?gen Harmonien
Ist nun Dein Geist gelöst.
Er sprach sich aus in zaubervollen Tönen,
Jetzt schwebt er hin zum unvergänglich Schönen.

Salieri a Mozart
První zpráva, že Mozart mohl být otráven, přišla kupodivu ihned po jeho smrti a přišla z Prahy. Pražský dopisovatel berlínského listu Musikalisches Wochenblatt napsal: ''Po návratu z Prahy (do Vídně) se cítil nemocen a jeho stav se neustále zhoršoval. Předpokládá se, že trpěl vodnatelností. Zemřel ve Vídni koncem minulého týdne. Protože jeho tělo po smrti oteklo, dá se i předpokládat, že byl otráven.''
Další svědectví pochází rovněž z Prahy. Jeden z prvních Mozartových životopisců byl František Xaver Němeček, v jehož domě pobýval několik let Mozartův syn Karel. Němeček uvádí, že několik dní před smrtí se Mozart svěřil své ženě s podezřením, že ho někdo otrávil. Z dalšího kontextu však vyplývá, že ani Němeček, ani Konstance nebrali toto prohlášení vážně.
Nicméně myšlenka byla na světě a chopili se jí prapředci bulvárních novinářů a početný dav jejich čtenářů. Je-li oběť, musí být i vrah a za vraha byl vybrán Salieri. Je třeba upozornit na to, že se vše odehrávalo v období nastupujícího romantismu a obraz sporu dvou géniů násobený jejich zcela rozdílnými povahovými rysy a životními principy: na jedné straně nekonformní mladý buřič žijící bohémským způsobem a na druhé straně upjatý a pedantický představitel oficiálního umění, byl zcela v souladu s romantickými představami o umění a umělcích.
Možná, že i tento obraz by časem vybledl a upadl v zapomenutí, ale stalo se, že příběhu se chopila ruka dalšího génia. Alexander Sergejevič Puškin napsal hru ''Mozart a Salieri'' ve které je Salieri zcela nepokrytě označen za vraha a důvodem je ona tak často citovaná vzpoura ''génia průměrnosti''. Podle poemy zkomponoval Nikolaj Rimskij-Korsakov i úspěšnou stejnojmennou operu. Námětu se posléze chytil anglický dramatik Peter Shaffer, jehož divadelní hra Amadeus měla premiéru v Londýně roku 1979. Ten sice pochopil neudržitelnost teorie o přímém podílu Salieriho na otrávení Mozarta, ale ponechal myšlenku a celý proces převedl na psychologickou rovinu. Následovalo Formanovo filmové zpracování a dnes lze předpokládat, že většina lidí, kteří kdy slyšeli jméno Salieri, jsou hluboce přesvědčení, že je vinen smrtí Wolfganga Amadea Mozarta. Přitom v mnoha případech jde i v tomto filmu o vědomé falšování historie. Pomineme-li omyly v časových souvislostech, které lze vysvětlit uměleckým záměrem, jde i o věcné chyby. Mozart se nestal učitelem princezny, protože Salieri byl prostě lepší pedagog, což dokládá i výčet jeho žáků. Salieri neměl zapotřebí vydávat Mozartovo dílo za své, ani hrdost by mu to nedovolila. Konečně i vztah k otci měl u Mozarta do osudové posedlosti daleko.
Hudební vědci myšlenku podílu Salieriho na smrti Mozartově již dávno opustili. Všechny dobové dokumenty, dopisy i události svědčí naopak o vzájemném respektu a naprosto korektním vztahu obou vídeňských umělců.

Epilog
V květnu roku 1997 se v hlavním sále Justičního paláce v Miláně konal nezvyklý proces. Byla souzena vražda, která se měla stát před dvěma sty lety. Obviněným byl Salieri, obětí Mozart. Procesu se účastnili světoví právníci a svědky obžaloby i obhajoby byly přední lékařské kapacity. Byla podrobně zkoumána všechna písemná svědectví současníků i zprávy dobového tisku. Ukázalo se, že jediným uvažovatelným svědectvím je tzv. Salieriho přiznání, kdy již ve stavu duševní nepříčetnosti mezi úplně nesmyslnými větami údajně přiznal, že těžce ublížil Mozartovi. V okamžiku jasnějšího vědomí, když mu sdělili, k čemu se přiznal, vše zcela kategoricky a silně emocionálně popřel. V milánském procese obhajoba zvítězila a alespoň po právní stránce byl Salieri očištěn.

Pramen: Wikipedia