Amadeova návštěva Strahova

Článek z Lidové demokracie 27.11.1987

Po světové premiéře opery Don Giovanni 29. října 1787 v Nostickém národním (později Tylově, dnes [2018] Stavovském) divadle zůstal Wolfgang Amadeus Mozart ještě asi dva týdny v Praze. Pominuly starosti se zkouškami v divadle, s dopisováním chybějících částí opery, zejména předehry, s prvním provedením, se shonem a napětím; najednou měl hudebník dostatek času na toulky po Praze, účast na společenském životě a také na styky s přáteli, především s klavíristou, hudebním pedagogem a skladatelem Františkem Xaverem Duškem a jeho manželkou Josefínou, klavíristkou a výbornou zpěvačkou.

V dalších dnech po premiéře řídil reprízy Dona Giovanniho, například 3. listopadu 1787 benefiční představení ve skladatelův prospěch. Navštívil též Ústav šlechtičen na Novém Městě (dnes Fakultní nemicnici v Praze 2), kde přehrával svá díla na klavíru. Jednoho odpoledne zajel v doprovodu paní Duškové na Strahov, aby si prohlédl kostel a zejména aby si vyslechl tamní velké varhany.

O průběhu návštěvy se dozvídáme od jednoho z účastníků, Ignáce Bernarda (Norberta) Lehmanna. Byl to rodák z Chabařovic (v okrese Ústí nad Labem), někdejší student filozofie a hudby v loretánském klášteře v Praze, později člen strahovského řádu premonstrátů. Okolo roku 1777 byl ředitelem kůru u sv. Benedikta při norbertinské koleji, pak zástupcem varhaníka na strahovském kůru.

Mozarta a jeho doprovod přijal strahovský opat Václav Josef Mayer, velký ctitel hudby, když vzácný host projevil přání vyslechnout si hru na strahovské varhany. Vedle Mozarta, Duškové, Mayera a Lehmanna byl přítomen též František (Jan Lohelius) Oehlschlägel, rodák z Lahoště (okr. Teplice), původně varhaník v Bohosudově, pak v Praze, člen premonstrátského řádu na Strahově, varhanář samouk, kerý v letech 1765-1780 přestavěl velké strahovské varhany.

Na žádost jednoho z prvních Mozartových životopisců, pražského doktora filozofie, pedagoga a spisovatele Františka Xavera Petra Němečka, popsal Lehmann Mozartovu návštěvu po letech v dopise Němečkovi ze dne 1. května 1818. Tehdy bylo pisateli osmašedesát let, od události uplynula tři desetiletí, a tak se stalo, že si nezapamatoval některé podrobnosti, například přesné datum návštěvy. Kladl ji do „měsíce června 1787“, ale tehdy Mozart v Praze nebyl. Ani pozdějšímu strahovskému premonstrátu, skriptoru klášterní knihovny, pak knihovníku a konečně řediteli Janu Bohumíru Dlabačovi, se nepodařilo zjistit datum. Ve svém Slovníku, vydaném roku 1815, uvedl, že Mozart „zahrál na strahovské varhany roku 1786“. Roku 1787 pobýval Mozart poprvé v Praze v lednu a v únoru, podruhé pak v říjnu a listopadu. V červnu navštívil Prahu až při čtvrté návštěvě od 1. května do 2. června 1789, kdy městem projížděl na zpáteční cestě z Berlína do Vídně; měl však málo času, aby se věnoval vyjížďce na Strahov a návštěvě kostela, tehdy dosti vzdáleného od místa ubytování ve středu města. V té době také Oehlschlägel byl již přes rok po smrti. Lze tedy předpokládat, že Mozartova návštěva strahovského areálu se uskutečnila na podzim 1787, po premiéře Dona Giovanniho, kdy na tom byl za nejdelšího pobytu v Praze časově mnohem lépe. Lehmann ve svém dopise píše:

„Veleučený pane, pane děkane a profesore, zde Vám posílám na Vaši žádost mozartovské téma včetně vylíčení události. Tento virtuos poctil v měsíci červnu roku 1787 město Prahu návštěvou, aby se obeznámil s hudebními umělci tohoto hlavního msta a aby si prohlédl jeho pozoruhodnosti. Jednoho dne o 3. hodině odpolední přišel s paní Duškovou též do strahovského kostela a vyjádřil přání poslechnout si varhany. Jako suplent varhaníka jsem byl mil. P. prelátem Václavem Mayerem určen, abych se ujal této práce. Příkaz, abych hrál před takovým velkým mistrem a skladatelem, se mi moc nelíbil, ale šel jsem, abych se zhostil úkolu. Mozart se posadil v lodi kostela poblíž kazatelny. Předvedl jsem mu zvukovou mohutnost varhan a provedl patetické téma. Když jsem skončil, zeptal se tento virtuos, kdo varhany postavil. Několik přítomných duchovních řeklo: „Jeden duchovní našeho kláštera.“ Nato se zeptal: „Jsou mezi duchovními také varhaníci?“ „Ano,“ odpověděl p. Matthias Ehrlich, tehdejší gymnasiální ... (nečitelné) na Malé Straně. Potom dostal chuť sám si zahrát na varhany. Posadil se na lavici a asi 4 minuty hrál pleno choro mistrné akordy, kterými dal všem znalcům na vědomí, že je něčím více než obyčejným varhaníkem...“

V další řádcích popsal Lehmann, jak si Mozart počínal při improvizaci, jaké volil rejstříky a jak využíval pedálů.

„Potom zahrál téma čtyřhlasé fugy, které bylo i v následném provedení obtížné, neboť zahrnovalo hlasité melodické ozdoby, na méně poddajných manuálech varhan obtížně hratelné. 4 a 5. prsty pravé i levé ruky měl natolik silné, že se vyrovnaly prvnímu (palci), druhému i třetímu, nad čímž se všichni musili podivovat. Soustředil jsem veškerou pozornost na provedení tématu a byl bych schopen je zapsat až do konce. Potom však vystoupil na kůr dnes již zesnulý P. Lohelius (Oehlschlägel), který mne natolik rušil dotazy, že ve chvíli, kdy bylo třeba největší pozornosti, ztratil jsem nit. Z g-moll se Mozart vyhoupl pomocí pedálu na organo basso tak vysoko, že mohl pokračovat v h-moll. Pak mne zesn. Lohelius znovu vyrušil a já nepostřehl, jak se mu podařilo rychle přejít do Dis-dur. V této tónině chtěl končit...“

Po přehrávce, v jejímž závěru hudebníkových 10 prstů poskakovalo tak čile „jako probíhají mravenci, kterým se rozrušilo mraveniště“, zasypali přítomní Mozarta množstvím otázek, většinou souvisejících s provedenou skladbou.

Potom rozvedl téma jedné fugy z Brixiho Rekviem c-moll, a úplně jinak, ale tak umělecky, že jsme tam stáli jak zkamenělí. Každému hlasu poskytl při opakování tématu v jiné tónině volný prostor, což bylo obdivuhodné zejména v tenoru. Když byl bas příliš hluboko a tenor nemohl zahrát levou rukou, vypomohl si v několika tónech pravicí.

Pokud se mi podaří potěšit Vaše blahorodí touto maličkostí, budu mít upřímnou radost, že jsem mohl být k službám. V úctě, V. blahorodí nejoddanější duch. Služebník Norbert Lehmann, kanovník strahovského kláštera. 1. května 1818.“

Ze starých varhan se dochovala pouze barokní skříň, nástroj byl roku 1900 nahrazen novým, který má tři klaviatury a 65 rejstříků. Vedle velkých varhan jsou na Strahově ještě menší s krásně vyřezávanou a bohatě zdobenou skříní ze 17. století.

V Chronologicko-tematickém soupisu všech hudebních děl Wolfganga Amadea Mozarta od dr. Ludwiga Köchla a Alfreda Einsteina je skladba uvedena s názvem Fantasie pro varhany, číslem K. V. 528a a poznámkou: „O věrohodnosti Lehmannova záznamu lze míti pochybnosti.“

Hudební slovníky charakterizují Lehmanna jako dobrého varhaníka s velkou znalostí hudební literatury a skladatele. Záznam Fantasie pro varhany provedl zřejmě brzo po Mozartově návštěvě Strahova a přestože asi není nejpřesnější, přece jen je vzácným dokumentem Mozartova mimořádného skladatelského nadání, improvizační schopnosti a dokonalé znalosti varhanní hry.

Lehmannův náčrtek zahrnoval 57 taktů a zachoval se ve strahovském archívu v opisu tamního varhaníka a ředitele kůru Jar. Vovsa, který záznam doplnil šestnácti závěrečnými takty.

Závěrem lze uvést, že Mozartovu varhanní fantasii, podle dobového záznamu Norberta Lehmanna, realizoval a dokomponoval (56 taktů) varhaník Jiří Ropek. Skladba v tónině g-moll, tempu Allegro moderato, trvá pět až šest minut. Dílko vydal Český hudební fond jako neprodejný tisk k 200. výročí světové premiéry Dona Giovanniho a návštěvy jejího autora na Strahově.

STANISLAV V. KLÍMA