Sergej Rachmaninov

1.4.1873 Semjonovo ÷ 28.3.1943 Beverly Hills

Sergej Vasiljevič Rachmaninov byl ruský hudební skladatel pozdně romantického období, pianista a dirigent. Jak jeho otec tak jeho děd, důstojníci gardy ruského cara, byli pianisty.

Život
Neklidné dětství
Narodil se v ruské aristokratické rodině. Jeho otec Vasil Rachmaninov, vojenský důstojník, získal sňatkem s dcerou bohatého generála, Lubov Butakovou, věnem pět venkovských statků. Svým nezřízeným životním stylem, karbanictvím a sukničkářstvím však ničil rodinné štěstí. Odešel z armády a rozhodl se vést život bohatého statkáře. To byl ale začátek jeho konce. Postupně byla panství rozprodávána, aby otec mohl splácet své hráčské dluhy a aby mohl platit za drahé milenky. Když bylo chlapci Sergejovi devět let, zbylo rodině pouze jediné panství, o to však rodina také přišla a byla nucena se přestěhovat do bytu v hlavním městě Petrohradě. Pod tíhou rodinných problémů se začalo rozpadat i manželství rodičů. Z politických i náboženských důvodů však rozvod nepřicházel v úvahu, a proto otec od rodiny odešel, přenechal manželce byt a matka tak zůstala se šesti dětmi sama.
Po rozchodu rodičů byla malému chlapci nejbližší jeho babička z matčiny strany, která na něj měla silný vliv. Při svých návštěvách v Petrohradě mu věnovala mnoho času a povzbuzovala jeho hudební talent. Žádala ho, aby jí přehrával na klavír hudbu, kterou slyšel při nedělních mších v kostele. Za jeho výkon ho pak vždy odměňovala. Na venkově koupila statek na řece Volchov u obce Borisovo, kde Sergej trávil letní prázdniny.
Na klavír hrál od pěti let. Po krátké době se projevilo jeho velké hudební nadání a v roce 1882, ve svých devíti letech, nastoupil na petrohradskou konzervatoř. Nepatřil mezi vzorné žáky, často chodil za školu a jeho práce při vyučování byla také neuspokojující. To se odrazilo na jeho výsledcích, které matce tajil a falšoval je, aby ji mohl oklamat. Tyto záležitosti však byly odhaleny v roce 1885. I přes to, že učitelé jeho teoretické nedostatky přehlíželi díky jeho výjimečnému talentu a brilantní klavírní technice, hrozilo mu odebrání stipendia. Záchrana přišla ze strany matčina synovce Alexandra Silotiho, také výborného klavíristy. Ten doporučil Sergeje poslat do Moskvy k jeho vlastnímu bývalému učiteli, přísnému Nikolaji Zverevovi.

Moskevská studia a nejisté začátky
Pro dvanáctiletého chlapce to bylo poprvé, co se měl vzdálit od rodiny a od domova. Obával se nového a přísného režimu, což se mu potvrdilo, ale nebylo to nesnesitelné. Vynikající učitel Zverev vyučoval velmi nadané žáky ve svém bytě, podroboval je přísné disciplíně a za pomoci své sestry jim zajišťoval celkové vzdělání. Žáci však také často navštěvovali divadla a koncerty, o víkendech se setkávali a hráli pro nejlepší hudební talenty z celé Moskvy, jako byli Petr Iljič Čajkovskij, Anton Rubinstein, Alexandr Konstantinovič Glazunov nebo Alexandr Nikolajevič Skrjabin. Výuka probíhala bezplatně, ale žáci nemohli jezdit na prázdniny domů.
Na léto 1886 odjel Zverev se svými žáky na Krym. Pobývali u moskevského milionáře, jehož děti Zverev vyučoval. Pro Rachmaninova byl tento pobyt natolik vzrušující, že se pokusil o první vlastní kompozice. V následujícím roce získal Čajkovského souhlas k přepracování jeho symfonie Manfred pro dva klavíry. Zverevovi věnoval Rachmaninov soubor klavírních nokturn. Mezi učitelem a žákem se však začaly vyvíjet spory a neshody. Zverev kladl důraz spíše na hru, on však byl fascinován tvorbou. Spory dosáhly vrcholu, když bylo Rachmaninovi šestnáct let. Požádal učitele o vlastní místnost, kde by mohl cvičit a komponovat nezávisle na ostatních žácích, se kterými doposud musel místnost sdílet. Jeho žádost však nebyla vyslyšena, její podání učiteli přišlo drzé a nevkusné.
Po měsíci neřešitelného sporu, kdy s ním Zverev odmítal i mluvit, se Rachmaninov odstěhoval nedaleko ke svým příbuzným Satinovým. Byli to příjemní a laskaví lidé, dali mu znovu pocit bezpečí a domova, který tak postrádal. Přes tyto spory jej Zverev učil i nadále, takže pokračoval bez větších potíží ve studiu na konzervatoři. Potíže přišly však na jaře roku 1891. Alexandr Siloti, jeho učitel hry na klavír, se neshodl s novým ředitelem konzervatoře a odešel. On se s tím nemohl smířit, jiného učitele nechtěl, a proto zažádal o předčasné složení závěrečné zkoušky. Jeho žádost byla vyslyšena. Zkoušku, kterou skládal rok před termínem a na jejíž přípravu měl pouhé tři týdny, složil úspěšně.
Odbornou komisi nadchl i o rok později při zkoušce z kompozice. Studenti měli složit jednoaktovou operu Aleko, založenou na stejnojmenné básni Alexandra Sergejeviče Puškina. Za osmnáct dnů složil Rachmaninov celé dílo o třech dějstvích a byl za svůj výkon odměněn Velkou zlatou medailí, teprve podruhé v historii konzervatoře. Tento úspěch vedl i k jeho usmíření s bývalým učitelem Zverevem, který byl jeho úspěchem natolik nadšen, že mu věnoval zlaté hodinky. V roce 1893 byla jeho opera úspěšně uvedena ve Velkém divadle v Moskvě. Kromě klavírního koncertu a dalších skladeb během posledních dvou let studia předvedl svůj první veřejný recitál. Na konci studia byl představen hudebnímu vydavateli Gutheilovi. Ten mu za operu Aleko a další soubor skladeb nabídl celých pět set rublů. Na konci roku 1892 složil Rachmaninov Preludium cis moll pro klavír, které proslavilo jeho jméno a které pak musel hrát alespoň jako přídavek na všech svých pozdějších koncertech. Nevěřil ale, že by se skladbou a klavírní hrou uživil, proto se na několik let stal učitelem, i když tuto profesi nenáviděl.
Poté pro něj nastalo vzrušující, ale neklidné období. U rodiny Satinových zůstal jen pár let, pak se odstěhoval. Zprvu bydlel se spolužákem a poté krátce i s otcem, který do Moskvy přijel pracovně. Nakrátko bydlel i v pronajatém bytě, ale ke konci roku 1894 se vrátil k Satinovým do jejich nového a většího domu, kde měl k dispozici ložnici a vlastní pracovnu. Ranou pro něj byla smrt jeho učitele Zvereva a obzvláště Petra Iljiče Čajkovského, jeho skutečného přítele od dob dospívání. Tato doba byla pro něj vzrušující i z jiných důvodů. Bláznivě se zamiloval do vdané Anny Lodžinské. Věnoval jí svou 1. symfonii, ve které vyjádřil své vášnivé city k ní. Další rána však na sebe nedala dlouho čekat. 1. symfonie byla nedostatečně nacvičena a při premiéře pod vedením Alexandra Konstantinoviče Glazunova v březnu 1897 byla tak špatně provedena, že on sám nemohl své dílo ani poslouchat a odešel z koncertní síně předčasně. Druhý den bylo jeho dílo ztrháno i petrohradskými hudebními kritiky a Rachmaninov se nervově zhroutil. Následující tři roky byly v jeho tvorbě naprosto neplodné, tak byl otřesen z prvního neúspěchu.

Návrat ztracené síly
Štěstěna mu však nabídla jinou možnost. Byl představen řediteli moskevské soukromé operní společnosti, milionáři Mamontovovi, a ten mu nabídl místo druhého dirigenta pro sezónu 1897-1898. Tady také začalo jeho celoživotní přátelství se slavným operním pěvcem Fjodorem Ivanovičem Šaljapinem. V létě 1898 byl přítomen i na jeho svatbě s italskou baletkou Tornaghiovou.
Zleva: Fjodor Ivanovič Šaljapin a Sergej Rachmaninov (1890)
V roce 1899 navštívil pracovně Anglii, kde řídil provedení symfonické básně Útes v Queen´s Hall, a Londýnské filharmonické společnosti přislíbil nový klavírní koncert. Jeho nervový stav byl však stále ochromen a dělalo mu problém ve skladbě tohoto klavírního koncertu pokročit. Vyhledal tedy odbornou pomoc moskevského lékaře Nikolaje Dahla, odborníka na léčbu hypnózou. Dahl byl rovněž talentovaným amatérským hudebníkem a díky jeho trpělivé péči se mu podařilo vrátit Rachmaninovovi chuť komponovat. Následovalo velké tvůrčí období, během několika měsíců dokončil dvě věty nového klavírního koncertu. V roce 1901 tento 2. klavírní koncert dokončil s věnováním doktoru Dahlovi a v prosinci téhož roku jej uvedl za nadšeného aplaudování publika v Moskvě.
Bratranec Siloti mu nabídl po následující tři roky stálý plat jako důvěru v jeho schopnosti. Nadšený a existenčně zabezpečený požádal o ruku Natatalii Satinovou. Pravoslavná církev však tento sňatek zprvu neschválila, protože Natalia byla Sergejova sestřenice. Snoubenci však získali zvláštní povolení od cara a 29. dubna 1902 se vzali. Následovalo snad nejlepší období jeho života, a to ve všech oblastech. Brzy se manželům narodily dvě dcery. Jako dirigent strávil dvě sezóny v Moskevské státní opeře (1904-1906), po politických nepokojích v Rusku v roce 1907 se přestěhoval do Drážďan, kde dokončil 2. symfonii. Zde strávil několik sezón a v roce 1909 podnikl svou první cestu do Ameriky, tady byl poprvé uveden jeho 3. klavírní koncert. Po těchto dílech následovala symfonická báseň Ostrov mrtvých, inspirovaná obrazem umělce Böcklina, a chorální symfonie Zvony, v tomto případě inspirovaná básní E. A. Poea. Rachmaninov se také stal viceprezidentem Říšské ruské hudební společnosti v letech 1910-1912.
Pracovní nasazení a nedostatek času na komponování vyvolávaly u Rachmaninova bolesti hlavy a zad. Se svými problémy se svěřoval přátelům v dopisech, ve kterých byly také jasné pochybnosti nad sebou samým. Útěchou mu bylo ruské pravoslavné náboženství. Byl silně ovlivňován bohoslužbami již od dětství, ale obzvláště pak církevní hudbou. Složil dvě náboženská díla, Liturgii Jana Chrysostoma a Celonoční bdění.

Emigrace a život v cizině
Politická situace v Rusku se na začátku 20. století stále zhoršovala a lidé se začali bát revoluce. Se svými nevyhraněnými politickými názory podepsal Rachmaninov prohlášení o nutnosti zavedení nových reforem. Ale jako aristokrat vlastnící statek Ivanovku se později sám přesvědčil o nepřátelství vesnického obyvatelstva. V průběhu roku 1917 se situace v zemi natolik zhoršila, že hledal útočiště pro sebe a svou rodinu kdekoliv to bude možné. Příležitost se mu vyskytla při nabídce koncertního turné po Švédsku, kterou ihned přijal, obstaral potřebné formality a 23. prosince 1917 odcestovala celá rodina z Ruska, kam se již nikdy nevrátili.
Ve svých středních letech si dobře uvědomoval, že rodinu uživí nejlépe jako dirigent a klavírní virtuos. V této době bylo známo 39 z jeho konečných 45 děl. Po krátké době strávené v Kodani a Stockholmu se v roce 1918 usadil i s rodinou ve Spojených státech amerických. Ze začátku trávil veškerý čas nahráváním svých klavírních interpretací na gramofonové desky a koncertováním. Stále se snažil udržet kontakty s Evropou a o osm let později se manželé Rachmaninovi setkali ve Francii se svými dcerami. Šťastné shledání však bylo narušeno smrtí manžela jedné z dcer, Iriny, knížete Volkonského. Stejně jako otec zemřelého manžela se i Rachmaninov snažil své dceři pomoci. Proto založil Vydavatelství TAIR, které vydávalo díla ruských skladatelů, kteří také emigrovali. Vedení společnosti přenechal svým dvěma dcerám. Od této chvíle trávil v Evropě mnohem více času, o čemž svědčí i nájem vily v Clairfontaine nedaleko Paříže, kde se scházel se svými ruskými přáteli. Mezi emigranty byly i rodiny Silotiových a Satinových.
O čtyři roky později, v roce 1930, si Rachmaninov nechal postavit vilu u Lucernského jezera, kterou pojmenoval Senar. Zde nacházel potřebný klid po rušných pracovních cestách, koncertování, dirigování a nahrávání pro Victor Record Company. Poté, co v roce 1931 podepsal antisovětský manifest, bylo v Sovětském svazu zakázáno hrát jeho díla. Sovětský tisk ho dokonce označil za pouhého imitátora, jeho hudba prý ztratila svůj avantgardní styl.
Po roce 1934 složil některá ze svých vrcholných děl, a to 3. symfonii, Rapsodii na Paganiniho téma a Symfonické tance.
V roce 1938 jím hluboce otřásla smrt jeho přítele, pěvce (basisty) Fjodora Šaljapina, kterého několikrát navštívil v pařížské nemocnici. A protože situace v Evropě vedla k začátku nové války, vrátil se společně s manželkou a starší dcerou zpět do USA. I přes tíživou situaci se stále snažil skládat, ale obavy o druhou dceru, která zůstala v Evropě, byly silnější. Tížila ho i situace v Rusku, kam vpadla německá nacistická vojska. I přes původní nepřízeň komunistické vlády vůči němu přispíval Rachmaninov do sovětského Fondu válečné podpory, a sovětská vláda ho proto opět přijala do řad uznávaných ruských umělců.
Zemřel 28. března 1943 v Beverly Hills v Kalifornii na rakovinu po náhlém zhoršení zdravotního stavu. Jeho ostatky byly uloženy na ruském pravoslavném hřbitově v Kensicu ve státě New York.

Tvorba a styl
Osobitý styl
Patřil k posledním ruským romantickým skladatelům a protože žil na přelomu století, byl ovlivněn jak starými, tak i novými tvůrčími styly, což mu dělalo problém. Miloval hudbu Rimského-Korsakova a cítil se jí náležitě zavázán. Po neúspěchu na petrohradské konzervatoři odcestoval do Moskvy, kde byl silně ovlivněn P. I. Čajkovským. Oba sdíleli stejný názor o důležitosti silné melodie, která je schopna přetrvat navěky.
I když původní neúspěch 1. symfonie (1893) jím silně otřásl, jeho hudební nadání se nedalo skrýt, což dokázal 1. klavírním koncertem (1891). Jeho jméno se však stalo slavným po uvedení Preludia cis-moll (1892), kterým bylo publikum naprosto uchváceno a on jej poté musel hrát alespoň jako přídavek při svých koncertních vystoupeních. I přes to skladatele sužovaly pochyby o sobě samém a nedostatečné sebevědomí. Možná, že to byla právě jeho citlivá povaha, která dala vzniknout mistrovskému a mezi posluchači velmi oblíbenému 2. klavírnímu koncertu c-moll (1901). Je to dílo plné tajemné harmonie, Rachmaninov zde potvrdil svou ideu nadčasového, velikého a nádherně melodického díla plného lyrických momentů v čele s virtuosním klavírním podáním. Jeho sláva a věhlas jeho jedinečného díla se z Ruska šířila do celého světa. Měl velmi dlouhé prsty, které mu umožňovaly bez obtíží zahrát jeho pověstně náročné akordy, které jsou schopni zvládnout pouze někteří dokonalou technikou vybavení klavírní virtuózové.
V době svých skladatelsky vrcholných let zkomponoval skladby jako 2. symfonii, 3. klavírní koncert a 4. klavírní koncert. Mnohé z těchto skladeb nahrával na válečky jako historické nahrávky. Přednost ale vždy dával živému koncertnímu vystoupení, odmítal totiž rozhlasová vysílání pro jejich špatnou zvukovou kvalitu. Díky těm málo zvukovým nahrávkám však i dnes můžeme obdivovat jeho osobitý styl, v jeho době označovaný za naprosto originální a také avantgardní. Celé jeho dílo svědčí o umělecké síle a velikosti jeho osobnosti.

Pramen: Wikipedia