Johann Sebastian Bach

21.3.1685 Eisenach ÷ 28.7.1750 Lipsko

Johann Sebastian Bach je německý barokní skladatel, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob. Ve své době proslul jako varhanní virtuóz, jako skladatel za svého života nebyl uznáván. Jediné jeho dílo, které se dočkalo otištění nototiskem za jeho života byly Matoušovy pašije. Jeho hudba byla jeho vrstevníky chápána jako ryze soudobá a konzervativní, proto byla po jeho smrti odmítnuta novou generací hudebních tvůrců jako staromódní a nebyla padesát let vůbec hrána. Ocenil ji pouze Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven, který ve Vídni osobně přednesl Bachův ''Dobře temperovaný klavír'', ani tyto skutečnosti však na proniknutí do širšího posluchačského vědomí nestačily. Až díky Felixi Mendessohnu Bartholdymu se na sklonku 19. století svět detailněji seznámil se skladatelovým dílem, kterému se vzápětí dostalo poct, které si zasloužilo. S postupem času se ukazovala genialita Bachovy hudby, kterou se inspirovala ohromná spousta skladatelů, mezi nimi i moderní skladatel Arnold Schönberg. Vzhledem k tomu, že se Bachovo dílo cení stále více, je možné, že za určitou dobu bude ceněn stejně jako Mozart. Bachova tvorba se ukazuje jako nadčasová, což se projevuje i tím, že jeho díla hrají všichni studenti hry na klavír a také nechybí na žádném větším koncertě.

Charakteristika díla
Johann Sebastian Bach byl mistrem polyfonie a přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Své dílo uzavřel Bach soubory dokonalých modelových řešení kontrapunktických forem. Ve své bohaté tvorbě dokázal vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem. Jeho hudební myšlení je pronikavé a jasné, přitom však nepostrádá výraznou citovost. Bach nebyl žádnou extravagantní postavou. Byl spořádaným otcem rodiny a praktickým mužem. Jakkoli byl hluboce věřícím člověkem, měl smysl i pro běžné pozemské radosti, což se odráží i v jeho díle. Pohybuje se jak v dimenzích téměř nadpozemských stejně jako stojí pevnýma nohama na zemi. V jeho hudbě najdeme pokoru a soucit pro lidské utrpení i vřelou oslavu světského života. Přestože většina jeho skladeb byla psána na objednávku, v drtivé většině je naplnil hlubokým obsahem. Ačkoli je skladatelem barokního období, tvorba Johanna Sebastiana Bacha je natolik svébytná, mnohovrstevná a stmelující různé epochy hudební historie, že jí lze jen těžko dát nějaký zařazující přídomek kromě samotného jména autora.

Životopis
Johann Sebastian Bach se narodil roku 1685 v duryňském Eisenachu ve středovýchodním Německu jako čtvrtý syn dvorního městského hudebníka Johanna Ambrozia Bacha. Hudební tradice rodu byla dlouhodobá, jeho předkové téměř po dvě století zastávali v této profesi významné lokální posty. Fascinující je, že přestože Bach musel živit svých 20 dětí, složil tak rozsáhlé dílo, za které se mu nikdy nedostalo jakékoliv odměny.

Dětství a mládí
Johann Sebastian projevoval výrazné hudební nadání již od útlých let. Jeho rodiče umírají velmi brzy (matka v r.1694, otec 1695) a jeho oporou se mu stává strýc, který jej zasvětil do základů varhanní a klavírní hry i do hudební teorie. Základy ostatního vzdělání získává na protestantské škole v Eisenachu, odkud však velmi brzy odchází společně se svým nejstarším bratrem Johanem Christophem do Ohrdrufu. Bratr, který tam působí jako varhaník mu předává další hudební zkušenosti, ale vzhledem ke špatné finanční situaci jeho rodiny je Johann Sebastian nucen ve svých 15 letech odejít do Lüneburgu, kde se stává sborovým sopranistou. Celkem zde strávil tři roky, dokončil humanisticko-teologické středoškolské vzdělání a rozšířil si své hudební znalosti studiem místní rozsáhlé sbírky, kde poznává dosud pro něj neznámé oblasti hudby včetně světské a zahraniční a též se detailně seznamuje s její historií. V roce 1703 získává místo houslisty ve v městském orchestru ve Výmaru. Zde se setkává s dvorním varhaníkem Efflerem a stává se jeho žákem a postupně též následovníkem. Dosáhne takového mistrovství, že se v 18 letech stává varhaníkem v Arnstadtu a má k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Wenderem. Za dobu tohoto svého působení se věnuje především studiu starých mistrů varhanní tvorby. V rámci jedné své dovolené navštěvuje v té době jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků Dietricha Buxtehude, kterým je rázem oslněn a velmi ovlivněn.

Dospělost
V letech 1707 - 1708 působí Johann Sebastian Bach jako varhaník v Mühlhausenu, kde sice není spokojen vzhledem k nedostatečnému uměleckému životu města, ale žení se zde s vlastní sestřenicí Marií Barbarou Bachovou. S tou se brzy po svatbě stěhuje do Výmaru, kde mu bylo nabídnuto stejné místo, ale za podstatně vyšší plat. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší, než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst byl poměrně velkorysým panovníkem, který neřešil tehdejší náboženské spory různých protestantských směrů a věnoval se umění. Vévoda jmenoval Bacha v roce 1714 koncertním mistrem. Za svého pobytu zde (1708 - 1718) skládá velké množství kantát, v mezidobí je kapelníkem v Halle, ale místa dvorního výmarského kapelníka za celou dobu nedosáhne, a to ani po smrti dosavadního vedoucího kapely v roce 1717. To Bacha natolik urazí, že okamžitě žádá o propuštění z vévodských služeb. Situace dospěje do otevřeného konfliktu s panovníkem a Bach je dokonce na několik týdnů uvězněn. Společensky je navozený stav nepřijatelný pro obě strany, je proto řešen Bachovým propuštěním z vězení i ze služeb vévody a jmenováním cöthenským kapelníkem.

Vrcholné období života
Bach s rodinou odchází v roce 1718 v nemilosti, aby však v Cöthenu získal výjimečné postavení a to i na základě svého osobního přátelství s místním knížetem, který byl poměrně dobrým znalcem hudby. Toto období Bachova života lze považovat za nejšťastnější. Napsal zde tak významné kompozice jako jsou chorální skladba ''Na řekách babylónských'' a slavné ''Braniborské koncerty''. V roce 1720 sice umírá jeho žena Marie Barbara, ale Bach se velmi brzy znovu žení s dcerou dvorního hudebníka. Jeho druhá žena Anna Magdalena se mu stává nejen vzornou manželkou, dající mu dalších 13 z jeho 20 dětí, ale i nejbližší spolupracovnicí. Opisuje jeho skladby a podporuje jeho tvůrčí aktivity až do konce života. Přes uznání, kterého se mu v Cöthenu dostalo, odchází Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, některé prameny zmiňují rostoucí skladatelovu touhu po chrámové hudbě, které se mu díky povinnostem v zámecké kapele nedostávalo, jiné spatřují důvod v nutnosti postarat se o vyšší vzdělání dětí, kterému by se jim v malém sídle nedostalo.
Johann Sebastian Bach se tedy stává v létě 1723 městským chrámovým kantorem v Lipsku. O místo musel tvrdě bojovat a pro jeho získání složil ''Pašije svatého Jana''. Ve své funkci byl Bach zodpovědný za hudební život ve městě, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Hráli díla soudobých skladatelů (např. významného českého skladatele Jana Dismase Zelenky). Toto období Bachova života přineslo závažné skladby, např. (Matoušovy pašije) nebo ''Umění fugy'', jež je jedním z nejvýznamnějších hudebních děl vše dob. Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začíná unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavírá více do kruhu rodiny, ve kterém se cítí nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života je naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stává hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce pozve v roce 1747 na svůj dvůr a přijímá ho s velkými poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčuje improvizacemi na jím zadané téma, zpracované později v ''Hudební obětině'', dílu dokonalé kontrapunktické architektoniky. Koncem roku 1749 Bach ztrácí zrak a pomalu se zhoršuje i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminuje nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Jeden z největších hudebních skladatelů všech dob umírá v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750.

Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian.

Pramen: encyklopedie.seznam.cz