Collegium Strahoviense

Úvod
Program sboru
Kronika sboru
Repertoár sboru
Historie sboru
Naše působiště
Latinské texty
Kostely ČR
Zajímavé odkazy
Kniha návštěv
Email
Info pro sbor
     

Václav Jan Kopřiva

8.2.1708 Cítoliby ÷ 7.6.1789 Cítoliby

Kantor Václav Jan Kopřiva podepisující své skladby humanistickým latinským pseudonymem Urtica (latinský překlad jména), pocházel po otci rovněž Václavovi (nar.1672) z rozvětvené rodiny Kopřivů, působících od poloviny 17-tého století na panských mlýnech na cítolibském panství v oblasti nazývané Podlesí...
...Jeho matka Juditka Rozumová (nar.1677) byla dcerou sládka z cítolibského panského pivovaru. Prvního hudebního vzdělání se V.J.Kopřivovi dostalo u jeho křestního kmotra, cítolibského kantora M.A.Kaliny. Před rokem 1730, kdy převzal řízení cítolibské školy, působil Václav Jan Kopřiva v Praze; zde v této době studoval u významného umělce, magistra filozofie Franze Josefa Dollhopha (zemř.1743), varhanníka chrámu sv.Františka u křížovníků s červenou hvězdou. Současně byl po dobu tří let v domácí kapele hraběte Jana Jáchyma Pachty (zemř.1742). Tady spolu s ním po nějakou dobu působili před svým odchodem do polských královských služeb i František Benda (nar.1709) a Jiří Czart (nar.1708). Sama tato jména nás přesvědčují, že muselo jít o prestižní pražský šlechtický ansámbl své doby, v němž bylo možno získat cenné umělecké zkušenosti. Nutno ještě doplnit, že hrabě Jan Jáchym Pachta, který později zahynul jako rukojmí francouzských vojsk, okupujících Prahu, vládl v Cítolibech za nedospělého syna Arnošta Karla.
Na utváření skladatelského profilu Václava Jana Kopřivy mělo prostřednictvím magistra Dollhopha velký vliv hudební umělecké klima pražského křížovnického kláštera, dramaturgicky bedlivě sledující přední evropské metropole i velké zjevy, například dílo Antonia Vivaldiho. Je až s podivem, kolik idiomů z hudebního myšlení tohoto velkého mistra italského baroka (například z jeho žalmu Dixit Dominus) vešlo integrováno s českou písňovostí a tanečností do hudby tohoto cítolibského skladatele, jehož profil je tím pádem dost odlišný od jeho českých skladatelských vrstevníků.
Václav Jan Kopřiva se věnoval převážně tvorbě hudby chrámové, jak to vyplývalo nejen z jeho kantorského a varhanického úřadu, ale jak k tomu výslovně nabádaly i cítolibské pachtovské dekrety, připomínající, že ''hudba na kůru musí být na úrovni i v době nepřítomnosti panstva''! Kopřivova díla svědčí o výrazném talentu svého tvůrce, ať již máme na mysli jeho dvě cenné pastorální mše, půvabné trojí loretánské litanie, kantátu Rorate coeli, Offertorium de sancto Joanne Baptista ''Vox clemantis in deserto'' se suverénně vypracovanou finální fugou, Offertorium pastorale in D ''Hodie Christus natus est'', Missu brevis in C, Alma Redemptoris Mater, několikeré rozsáhlé nešporní útvary atd. Ve všech Kopřivových dílech lze vystopovat estetický ideál tohoto venkovského tvůrce, dorůstající z prvotního pozdě barokního základu k tvarům raného klasicismu, jak se postupně vytvářel na českém hudebním teritoriu.
Missa pastoralis in D Václava Jana Kopřivy představuje dílo po všech stránkách pozoruhodné. A to nejen z důvodu, že jde ve své době vlastně o jednu s prvních menších skladeb naprosto neortodoxně a originálně včleňujících do textu latinského menšího ordinária české glosy a komentáře, dokreslující celkovou atmosféru, ale i pro kvality po výtce hudební. Počin Kopřivův byl po všech stránkách na výsost odvážný. Kopřiva navázal v podstatě na prastarou, už zapomenutou středověkou praxi hudebně textových tropů a interpolací, navíc v kuturně společenské atmosféře, jejíž vyhrocování bylo čím dál více na pořadu dne. Kantor Kopřiva měl blízko ke svým lidem, o jejich vzdělání a duchovní povznesení pečoval a věděl velice dobře, o co jde. Ne nadarmo o něm praví písmácká zpráva, že ''slynul co uvědomělý čech''! Kopřiva jako by svým jemu vlastním způsobem odpověděl o mnoho let dříve na úřední nařízení, jež při vizitaci Cítolib v roce 1768 dal do farní kroniky zapsat mostecký děkan a arcibiskupský vikář Jan Josef Boehm, přikazující tu v českém místě též německá kázání. Čtěme dobře Boehmovu formulaci ''Cum Citoliby de anno in annum magis et magis in linguam germanicam introduci soleat..!'' česky: ''je zvykem rok od roku více a více mají býti Cítoliby uváděny do jazyka německého...''. Důsledné plnění tohoto jednoznačníého příkazu by mohlo znamenat postupný zánik českého živlu i na celém panství, ležícím na samé jazykové hranici v bezprostředním sousedství Postoloprtska.
Od této česko-latinské pastorální mše Kopřivovy vede cesta už ke zcela české vánoční mši Jakuba Jana Ryby, nazývané ''Hej, mistře'', napsané v 90-tých létech 18-tého století. Kopřiva tuto cestu připravoval svým dílem pomocí neklamných stylových a jiných známek nejméně o padesát let dříve. Cítolibská škola i fara, kde později začátkem 19-trého věku po nějakou dobu působil buditel a básník Antonín Ladislav Puchmajer, se stala přirozenou hrází proti potměšile a soustavně postupující germanizaci. To je nutno objektivně vidět. Skladateli šlo v tomto díle o bezprostřední komunikaci s venkovským člověkem neznalým latiny, jemuž chtěl vánoční radost a poselství přiblížit v jeho rodném jazyce. V díle, jež má podobu kantátové mše, jsou neobyčejně působivá místa radosti a veselí, ale též místa hlubokého až niterného zamyšlení. Taková tenorová árie ''Ó laskavý Ježíši'' z Creda patří k tomu nejlepšímu, co u nás v té době na český text vůbec vzniklo. Hudba tu mluví neobyčejně vroucně a jímavě a svědčí nepokrytě o bohatosti duše tohoto venkovského tvůrce, který dovedl v kantátovém díle osobitě integrovat různorodé hudební intonace.
PHDr.Zdeněk Šesták, čerpáno z publikace ku příležitosti cyklů koncertů s názvem ''Zimní slavnosti''

Pramen: citoliby.wz.cz