Collegium Strahoviense

Úvod
Program sboru
Kronika sboru
Repertoár sboru
Historie sboru
Naše působiště
Latinské texty
Kostely ČR
Zajímavé odkazy
Kniha návštěv
Email
Info pro sbor
     

Giuseppe Verdi

10.10.1813 Le Roncole u Busseta ÷ 27.1.1901 Milán

Giuseppe Fortunino Francesco Verdi byl italský hudební skladatel. Jeho věhlas se zakládá především na jeho operní tvorbě, která je součástí repertoáru všech významných operních divadel světa.

Život
Mládí
Giuseppe Verdi se narodil v prosté rodině v městečku Le Roncole v tehdejším Vévodství Parmy, Piacenzy a Guastally. Jeho otec, Carlo Verdi, byl venkovský hokynář, hostinský a malorolník. Matka, Luisa Verdi rozená Uttini, byla přadlena. Jeho prvním učitelem byl místní farář, který jej naučil hrát na varhany. Výrazného hudebního talentu chlapce si povšiml Antonio Barezzi, obchodník z blízkého Busseta, který se stal jeho prvním mecenášem. Základní vzdělání získal v jezuitské škole v Bussetu.
Dalšího zdokonalení hry na hudební nástroje a první výuky kompozice se mu dostalo ještě v Bussetu od Ferdinanda Provesi, kapelníka (maestro) místní filharmonické společnosti Societá filarmonica. Antonio Barezzi jej pak v roce 1832 přivedl k přijímacím zkouškám na konzervatoř v Miláně. Zkoušky sice zdárně složil, ale přijat nebyl, údajně pro tehdy již vysoký věk. Přesto v Miláně zůstal a studoval kontrapunkt u Vincenza Lavigny, žáka Giovanni Paisiella a cembalisty významné operní scény divadla Teatro alla Scala. Odtud se datuje Verdiho převážná orientace na hudební kompozice pro divadlo.

Skladatelská dráha
V roce 1836 se Verdi oženil s dcerou svého mecenáše Margheritou Barezzi (* 1814). Stal se ředitelem hudební školy v Bussetu a vedoucím místního symfonického orchestru. Následující léta byla pro něj tragická. Jeho dvě děti, Virginie a Icilio, které se mu z manželství narodily, zemřely v útlém věku. V roce 1840 zemřela i jejich matka, Verdiho první žena Margherita.
Útěchu nalezl v tvrdé práci. Jeho první opera Oberto, conte di San Bonifacio byla provedena v milánské Scale 17. listopadu 1839 s poměrně dobrým ohlasem. Hrála se celkem čtrnáctkrát, což byl v té době na neznámého skladatele úspěch. Impresario divadla, Bartolomeo Merelli, mu proto nabídl smlouvu na dvě další opery. První z nich, Un giorno di regno (Jeden den králem), nepřežila premiéru. Verdi tehdy uvažoval o tom, že opustí dráhu operního skladatele. Zato druhá z obou oper, Nabucco (poprvé uvedena 9. března 1842), založila jeho slávu a s obrovským úspěchem se hraje dodnes na jevištích celého světa.
Při zkouškách k opeře Nabucco v Miláně v prosinci 1841 se Verdi poprvé setkal se svou pozdější druhou životní družkou, krásnou sopranistkou Giuseppinou Strepponi (* 1815, původní jméno Clelia Maria Josepha Strepponi), která byla určena jako představitelka role Abigaille. Jejich blízký vztah se datuje asi od roku 1843. V září 1849 začali Verdi a Giuseppina spolu žít v Bussetu, což se setkalo s nevolí otce Verdiho zemřelé manželky Antonia Barezziho. Jejich manželství bylo však uzavřeno až v roce 1859.
Po roce 1842 složil Verdi v rychlém sledu řadu dalších operních děl, z nichž většina úspěšně překonala zkoušku časem: I Lombardi alla prima crociata (Lombarďané na první křižácké výpravě ? 1843), I due Foscari (Dva Foscariové - 1844), Alzira - 1845, Giovanna d'Arco (Jana z Arku ? 1845), Attila (1846) a Macbeth (1847).
Ve věku 34 let byl již světově proslulým skladatelem a jeho opery se hrály nejen po celé Itálii, ale na všech světových scénách. Do stylu velké francouzské opery přepracoval svou starší operu Lombarďané, která měla obnovenou premiéru v Paříži pod novým názvem Jeruzalém 26. listopadu 1847.
Úspěch umělecký přinesl i úspěch finanční, takže si v roce 1848 mohl zakoupit v blízkosti svého rodiště statek Sant´Agata, na kterém i sám hospodařil. Spřátelil se se špičkami milánské společnosti a byl zván do místních šlechtických salonů. Opery I masnadieri (Loupežníci, r. 1847) a Il corsaro (Korsár - 1848) nedoznaly většího úspěchu. Bouři nadšení však vzbudila opera La battaglia di Legnano (Bitva u Legnana - 1849). Vznikla v roce italského povstání (tzv. Risorgimento) a byla jako revoluční opera i komponována. Strhující operní sbory, pro které byl nazýván ?papá dei cori?, rozněcovaly v posluchačích vlastenecké nadšení. Verdi se stal symbolem Itálie osvobozující se z rakouské nadvlády a lid ho nazýval ?maestro della rivoluzione?. Dokonce jeho jméno bylo psáno jako vítězné heslo prvního krále sjednocené Itálie: V. E. R. D. I. = Vittorio Emanuele Re D'Italia.
Stal se i poslancem prvního italského parlamentu a na žádost hraběte Camilla Cavoura, prvního ministerského předsedy sjednocené Itálie, složil Hymnus národů pro slavnostní otevření Světové výstavy v Londýně v květnu 1862.
Následovalo nejplodnější a nejslavnější období jeho života. Vznikla dlouhá řada oper, z nichž většina se stala trvalou součástí světového repertoáru: Luisa Miller (1849), Stiffelio (1850), Rigoletto (1851), La traviata (1853), Il Trovatore (Trubadúr - 1853), Les V?pres siciliennes (Sicilské nešpory ? 1855), Simon Boccanegra (1857), Un ballo in maschera (Maškarní ples - 1859) a La forza del destino (Síla osudu - 1862).
Na francouzská libreta přepracoval Verdi pro Paříž operu Macbeth (1865) a zkomponoval nové dílo Don Carlos ve stylu velké francouzské opery (grand opéra, 1867).
Do souvislosti s další Verdiho tvorbou je uváděno otevření Suezského průplavu v roce 1869. Ve skutečnosti byla při zasvěcení nové operní budovy v Káhiře několik dní před slavnostním otevřením průplavu uvedena Verdiho opera Rigoletto. Slavná opera Aida, kterou u Verdiho objednal tehdejší egyptský místokrál Ismaíl Paša, měla světovou premiéru v Káhiře až 24. prosince 1871, ale přesto se stala egyptskou národní operou.
Světový úspěch mu přinesl mnohá vyznamenání a řády v nejrůznějších zemích světa. V roce 1859 se stal čestným občanem měst Parma a Bologna a členem Francouzského institutu (Institut de France) v Paříži. V roce 1874 byl znovu povolán do vysoké italské politiky a stal se členem italského senátu. V roce 1880 byl dekorován Velkým křížem italské koruny a o rok později byla jeho busta slavnostně vystavena ve foyeru milánské Scaly. Čestné občanství mu udělila i města Milán (1886) a Řím (1893).
Verdi byl velkým obdivovatelem a přítelem národního italského básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho. Když v květnu roku 1873 Manzoni ve věku 89 let zemřel, navrhl starostovi Milána, že složí Rekviem (Messa da Requiem) na Manzoniho počest, pokud město uhradí náklady prvního provedení. Mše byla poprvé provedena v kostele San Marco v Miláně u příležitosti prvního výročí Manzoniho smrti 22. května 1874 a měla nevídaný úspěch. V tomto díle nezapřel Verdi dramatického operního skladatele. Od vyjádření hlubokého žalu přešel k vrcholným dramatickým scénám. K úspěchu díla přispělo také vynikající obsazení tehdy proslulými sólisty. Byli to rodačka z Kostelce nad Labem, sopranistka Tereza Stolzová, mezzosopranistka Maria Waldmann, tenorista Giuseppe Coppini a basista Ormondo Maini.
Následovalo poměrně dlouhé období zdánlivé nečinnosti až do roku 1887. V této době vznikla pouze důkladná revize opery Simon Boccanegra (1881) a podstatné přepracování Dona Carlose z formy velké francouzské opery do stylu italské opery (1884).
Tím více ohromil Giuseppe Verdi celý hudební svět a své obdivovatele svými dvěma závěrečnými díly na náměty vrcholných Shakespearových dramat. Nejprve to byla opera Otello, poprvé uvedená v milánské Scale 5. února 1887, a o šest let později Falstaff. Byla to díla dokonalého dramatického charakteru, která prokázala schopnost téměř osmdesátiletého skladatele promluvit soudobým hudebním jazykem. I ve svém stáří operní skladatel Verdi stále převyšoval své současníky a napodobitele.

Stáří a smrt
Své hudební dílo Verdi příznačně uzavřel třemi skladbami na nadčasové texty: Stabat Mater, Te Deum a Ave Maria. Jeho žena Giuseppina zemřela v roce 1897, on sám ji následoval 27. ledna 1901. Podle svého přání byl pochován v kapli "Domova pro přestárlé hudebníky" (Casa di riposo per musicisti) v Miláně, který sám vybudoval a kterému odkázal svá autorská práva, ze kterých byl dům po dlouhou dobu financován.
Verdiho pohřeb se stal mimořádnou událostí mezinárodního významu. Arturo Toscanini na jeho počest řídil devítisetčlenný sbor, který provedl strhující sbor zajatců z opery Nabucco "Va, pensiero, sull´ali dorate" (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech).

Pramen: Wikipedia