Collegium Strahoviense

Úvod
Program sboru
Kronika sboru
Repertoár sboru
Historie sboru
Naše působiště
Latinské texty
Kostely ČR
Zajímavé odkazy
Kniha návštěv
Email
Info pro sbor
     

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie
v Praze na Strahově

Strahovský klášter s opatským chrámem Nanebevzetí Panny Marie je kolébkou kultury, jejíž vliv na dějiny města i národa je nesmírný. Když byl na Strahově založen klášter řeholních kanovníků a později v roce 1143 osazen premonstráty z porýnského Steinfeldu, zakladatelé král Vladislav II., olomoucký biskup Jindřich Zdík a pražský biskup Jan chtěli vytvořit nejen středisko kultury a vzdělanosti, ale především centrum náboženské obrody. Tak vznikl klášter, který se nesmazatelně zapsal do dějin. Klášter však není jen komplexem budov; jeho srdcem je právě kostel, na jehož existenci je velmi dobře znatelný rozvoj nebo úpadek jak materiální, tak duchovní.

Opatský kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěn jako třílodní románská bazilika dlouhá 56 m a široká 22 m, s příčnou lodí a dvěma hranolovitými věžemi v západním průčelí a byl především určen pro plnění hlavního poslání kláštera: slavení mší a chórové modlitby.

V této podobě se však dlouho nezachoval. Po požáru v roce 1258 byl goticky přestavěn. Plochý dřevěný strop nahradila klenba a k severní boční lodi byla přistavěna kaple sv. Voršily.

Takto obnovený kostel se dočkal husitských válek a následujícího úpadku kláštera. Po vyplenění kláštera v roce 1420 se premonstráti rozutekli a celý komplex budov včetně kostela začal upadat. Po konsolidaci politických a společenských poměrů začala chabá obnova řeholního života, ale pro nedostatek prostředků nebyl konvent schopen obnovit zchátralé budovy a pro bohoslužby byla z kostela použitelná pouze kaple sv. Voršily.

V tomto stavu nalezl klášter a kostel pozdější pražský arcibiskup Jan Lohel po svém zvolení strahovským opatem v roce 1586. Jeho zásluhou byl klášter i kostel povznesen k novému životu. Lohel započal přestavbu, jejímž výsledkem byla obnova klášterního komplexu, ale i kostel pozdně gotického až renesančního rázu. Lohel nechal zbořit přečnívající konce transeptu a na jeho rozích postavit dvě nové věže. Staré věže v západním průčelí dal rovněž zbořit a postavit nové, renesanční průčelí kostela. Po Lohelově odchodu na pražský arcibiskupský stolec pokračoval v jeho díle opat Kašpar Questenberk († 1640), který dal kostel směrem na západ prodloužit o 7 metrů, postavit nové průčelí, z něhož se dodnes zachoval hlavní portál kostela, a k jižní lodi na místě, kde kdysi stávala kaple sv. Andělů strážných, postavil kapli Panny Marie Pasovské.

Takto vypadal vnějšek kostela až do doby francouzského obležení Prahy. V roce 1742 se ze Strahova stala bojová pozice, ze které Francouzi ostřelovali Prahu. Když utichla válečná vřava, skýtal kostel smutný pohled. Poškozené věže a klenba, kaple sv. Voršily v sutinách a průčelí téměř na spadnutí. A tu následuje poslední stavební úprava kostela spadající do let 1743 až 1752. Jejím výsledkem je barokní podoba kostela, jakou známe dnes. Bylo obnoveno průčelí, zbarokizovány okna a věže a znovu postavena kaple sv. Voršily, vše pod vedením architekta A. Luraga.

Sluncem prozářenému, v měkkých barvách růžové, okrové a zlaté barvy tonoucímu prostoru hlavní 63 m dlouhé, 10 m široké a 16 m vysoké lodi dominuje hlavní oltář. Toto mramorové dílo z roku 1768 je prací Josefa Lauermanna, od něhož pochází i dalších deset postranních oltářů ze sliveneckého mramoru umístěných u pilířů oddělujících boční lodi od hlavní. Střed hlavního oltáře zdobí pozlacená řezba znázorňující Nanebevzetí Panny Marie a Nejsvětější Trojici. Po stranách svatostánku, který je z roku 1873, jsou dřevěné zlacené sochy sv. Norberta, sv. Augustina a premonstrátských světců sv. Gottfrieda a sv. Heřmana Josefa v nadživotní velikosti od Ignáce Platzera z roku 1768.

Kromě hlavního oltáře je v presbytáři na epištolní straně památník zakladatelů Strahova z roku 1727 a opatský trůn a památník obnovitele Strahova Jana Lohela z roku 1626 na straně evangelijní. Dále jsou tu bohatě vyřezávané raně barokní chórové lavice z doby opata Questenberka a malé varhany z roku 1685 pro doprovod chórového zpěvu řeholníků.

Kněžský chór je oddělen od hlavní lodi mramorovou balustrádou ozdobenou umělecky kovanou zlacenou mříží s dřevěnými plastikami Ignáce Platzera z roku 1747. Podobné mříže zdobí i vchody do postranních kaplí a schodiště mramorové kazatelny, zdobené zlacenými rokajovými řezbami, reliéfy evangelistů a plastikou Beránka z Janovy Apokalypsy.

Mimo hlavní oltář má strahovský kostel celkem čtrnáct dalších oltářů, z toho deset jich je umístěno u pilířů dělících hlavní loď od bočních. Vždy dva protější jsou provedeny sochařsky shodným stylem.

Po levé straně odpředu dozadu a na pravé straně odzadu dopředu jsou to oltáře:

  • Narození Páně s obrazem od Michaela Leopolda Willmanna
  • Božského Srdce Páně s obrazem od Jana Krištofa Lišky
  • Sv. Jana Nepomuckého s obrazem od Františka Palka a se sochami premonstrátských mučedníků Adriána a Jakuba
  • Sv. Marie Magdalény s obrazem od Jana Krištofa Lišky a se sochami sv. Barbory a Apolonie
  • Obrácení sv. Pavla s obrazem od Fratiška Palka a se sochami sv. Františka a sv. Antonína Paduánského
  • Sv. Martina s obrazem od Františka Palka a se sochami sv. Rocha a sv. Izidora
  • Sv. Anny s obrazem od Jana Krištofa Lišky a se sochami sv. Vavřince a sv. Floriána
  • Sv. Augustina s obratem od Františka Palka a se sochami premonstrátských světců sv. Gottfrieda a Heřmana Josefa
  • Sv. patronů českých s obrazem od Michaela Leopolda Willmana
  • Navštívení Panny Marie.

Sochy na těchto oltářích jsou dílem J. A. Quittainera.

V místech před oltářní mřížkou stávala kdysi kaple uzavřená kovanou mříží, v níž odpočívaly ostatky zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta po jeho přenesení z Magdeburku na Strahov v roce 1627. Tato kaple, nad kterou byla zavěšena obrovská dřevěná zlacená koruna, byla poškozena při francouzské invazi a posléze roku 1811 odstraněna.

Západní strana kostela je ukončena kruchtou s velkými varhanami postavenými strahovským premonstrátem Lohelem Oehlschläglem v roce 1774. Není bez zajímavosti, že jejich kvalitě se dostalo uznání i od W. A. Mozarta, který na ně v roce 1787 při své návštěvě Strahova improvizoval.

V bočních lodích se nacházejí intarzované zpovědnice z roku 1783, které zhotovil strahovský řeholní bratr Šimon Truska, a křížová cesta z roku 1910 od Viktora Foerstra. Lavice v hlavní a v severní postranní lodi jsou řezbářskou prací strahovského řeholního bratra Melichara Elgasse a pocházejí z roku 1706. Uprostřed jižní boční lodi je přistavěna kaple Panny Marie Pasovské, dokončená v roce 1658. V roce 1677 v ní byl postaven dřevěný oltář s kopií obrazu Panny Marie Pasovské. Ve vitríně na oltáři jsou uloženy ostatky sv. Deodata a v oltářní mense ostatky sv. Viktora. Epitaf na levé straně kaple připomíná, že pod kaplí je hrobka generála Pappenheima, známého vojevůdce z doby třicetileté války.

Jižní boční loď kdysi končila kaplí sv. Kateřiny, což dnes připomíná nástropní freska od strahovského kanovníka Siarda Noseckého. Dnes je zde průchod do půlkruhovité sakristie, vybavené vyřezávanými dubovými skříněmi z roku 1633 a oltářem Panny Marie Královny andělů.

Severní boční loď je ukončena kaplí sv. Kříže s mramorovým oltářem z roku 1772 a freskou Siarda Noseckého Kristus před Pilátem.

Veškeré zařízení kostela mělo a má být nejen uměleckým projevem doby, ale především má doplňovat a zdobit bohoslužebný prostor tak, aby to vedlo věřící ke zbožnosti. To platí v plné míře i o malířské výzdobě kostela. Při pohledu vzhůru vidíme klenbu vyzdobenou Jiřím Vilémem Neunhertzem v roce 1744, kde jsou v osmi velkých a 32 menších freskách zobrazeny výjevy podle loretánských litanií a antifon officia o Neposkvrněném početí Panny Marie, jehož úcta je v premonstrátském řádu tradičně pěstována. V překrásných štukových kartuších A. Palliardiho podél stěn hlavní lodi je dvanáct velkých fresek od téhož autora, jako jsou fresky nástropní, s výjevy ze života sv. Norberta.

K freskám vytvořeným Siardem Noseckým nutno přičíst ještě freskovou výzdobu kupole kaple Panny Marie Pasovské, zobrazující bitvu u Lützenu a výzdobu klenby a kupole kaple sv. Voršily (dnes kaple sv. Norberta) s námětem mučednické smrti sv. Voršily a jejích družek.

Tato kaple přiléhá k severní boční lodi a patří k nejvzácnějším místům kostela. Nacházejí se v ní dva oltáře – oltář sv. Voršily a jejích družek a oltář sv. Norberta. Oltář sv. Voršily byl kdysi jediným oltářem v této kapli a stával na místě dnešního oltáře sv. Norberta. V jehlanovité vitríně jsou uloženy ostatky družek sv. Voršily darované kostelu kolínským arcibiskupem Konrádem roku 1256. V mense oltáře jsou ostatky sv. Exuperantia přenesené sem z baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. U oltáře sv. Voršily stojí barokní mramorová křtitelnice z roku 1773.

Na čelní zdi kaple je oltář sv. Norberta, který se byl pořízen v roce 1873 opatem Hronem. Při této příležitosti byla kaple přejmenována na kapli sv. Norberta. Na oltáři je v měděném, silně zlaceném sarkofágu z roku 1811 uložena rakev z indického dřeva se stříbrnými tepanými reliéfy, v níž odpočívá tělo eucharistického světce sv. Norberta.

Sv. Norbert (narozen cca 1080), nadšený a úspěšný kazatel, apoštol církevní reformy 12. století, zakladatel premonstrátského řádu a později magdeburgský arcibiskup, zemřel v roce 1134. Když se Magdeburg stal protestantským, podařilo se po velké námaze strahovskému opatovi Questenberkovi přenést světcovo tělo na Strahov a uložit je v roce 1627 do výše zmíněné kaple uprostřed kostela. Po jejím zboření byla odtamtud rakev se světcovými ostatky v roce 1811 uložena na hlavním oltáři a po úpravě kaple sv. Voršily v roce 1873 přenesena sen na nový oltář, kde odpočívají dodnes. Tak se nejen tato kaple, nýbrž i celý Strahov staly místem kultu eucharistického světce, jenž je dodnes uctíván jako zemský patron.

Historický vývoj a četná umělecká díla činí ze strahovského kostela významnou kulturně-historickou památku. Strahovský chrám však není jen památkou, ale významným střediskem eucharistické, mariánské a norbertinské úcty. Vnímavému návštěvníkovi poskytuje možnost spojení bohatých prožitků náboženských i uměleckých.